Here comes the sun - 3.

10. november 2013 at 11:07 | Nell |  Here comes the sun
Dlouho jsem nepřidala pokračování téhle povídky... Nevím proč, ale nějak jsem neměla náladu na psaní. Až díky Foster, která začala psát úžasnou povídku, jsem zase psaní přišla na chuť, a proto jsem psala dál a dál... Tady je další díl. :)


Otevřela jsem oči. Ucítila jsem tlak v rameni, asi od toho, že jsem křivě ležela, a postavila jsem se. Protáhla jsem si ruce, rukou prohrábla dlouhé vlasy a hodila na sebe oblečení. Otevřela jsem okno dokořán, aby se do mého tmavého pokoje dostalo trochu světla a aby vítr pořádně rozvířil závěsy. Stála jsem, opřená o rám okna, a dívala se na východ slunce. Uklidňovalo mě to. Zlato-oranžová koule, která se hrabe zpod šedavých mraků. Něco na tom prostě bylo.
Vyšla jsem ze svého pokoje a spěchala do kuchyně, kručelo mi v břiše a já jsem se co nejdřív potřebovala najíst. Když jsem však spatřila velikánský batoh opřený v chodbě o zeď, uvědomila jsem si, co je dnes za den. Na dlouhou dobu poslední probuzení v mé pohodlné posteli. Na dlouhou dobu poslední snídaně doma, a tu jsem si hodlala užít.
Do misky, která přímo přetékala jogurtem, jsem nasypala cereálie a hrozny. Sedla jsem si s tím k čistě prostřenému stolu a začala jíst. Bylo mi trochu líto, že zrovna dneska tady se mnou nikdo není. Každé jiné ráno se mnou totiž snídával někdo z rodiny. Dnes jsem tam ale byla sama.
#
"Dobré ráno," uslyšela jsem za sebou vysoký hlas mé sestry. Rychle jsem se otočila, abych se přesvědčila, že je to ona. "Jak ses vyspala?" zeptala se s úsměvem, jako by tohle ráno bylo jako každé jiné. Možná to tak neřešila.
"Ne nejhůř," odpověděla jsem jí s plnou pusou. Posadila se naproti mně a trochu ustaraně se na mě podívala. Zamračila jsem se, nechtěla jsem, aby mě kdokoliv litoval, a v tu chvíli se její ustaraný pohled změnil na povzbuzující. Na takový, který by každému, ať by se cítil jakkoli, dodal odvahu.
Seděly jsme naproti sobě a nic neříkaly. Já už jsem svou snídani dojedla a Sasha se nejspíš nechystala jíst.
"Joy, chci ti říct, že vůbec nevadí, když nic nezjistíš. Hlavně z toho nebuď smutná, jo?" starostlivě se na mě podívala a já jsem měla chuť jí říct, že se na to vykašlu a nepůjdu tam. Ale to jsem nemohla. Vlastně jsem tam chtěla. Ale Sasha se na mě dívala jako máma. Byla jí strašně podobná, a v tu chvíli jsem si to teprve uvědomila.
Chtěla jsem jí taky něco říct, třeba že si na sebe dám pozor nebo že si vážím toho, co říká. Ale na nic jsem se nezmohla. A navíc zazvonil zvonek a já jsem se zvedla od stolu, abych šla otevřít.

"Pojedeš v pyžamu?" zeptal se mě Bill místo pozdravu. Pokrčila jsem rameny. Sám byl nachystaný; tmavě zelená bunda mu jako vždycky visela nezapnutá z ramen. Strčil si ruce do kapes, když viděl, že si ho prohlížím.
"Nevěděla jsem, kdy přijdeš, teprve jsem dosnídala. Ale budu hnedka, pojď mezitím dál." Otevřela jsem dveře dokořán a pokynula mu, aby vešel. V kuchyni narazil na Sashu a přisedl si k ní. Já jsem se šla rychle obléct.
Každý jiný den jsem přesně věděla, co si na sebe obleču. Většinou to stejně byly rifle a nějaký svetr nebo košile, které jsem koupila ve výprodeji. Nebyla jsem zrovna hubeňour, takže jsem na sebe nemohla natáhnout každý kousek oblečení. Ale co si vzít, když jdu do lesa, někam, kde nebude sprcha, pračka ani nic podobného a kde budu odkázaná jenom na jednu kombinaci oblečení?
Vyházela jsem ze skříně několik věcí, které ležely v přední části, tam, kde jsem na ně nejlépe dosáhla, a tím jsem došla k zadní části skříně, ve které jsem skladovala oblečení, které už jsem třeba ani neměla v plánu si vzít. Našla jsem perfektní otrhané rifle, s děrami na kolenou od toho, jak jsem kdysi běžela domů a spadla, obrovskou ošuntělou mikinu, která už tam ležela taky pěkně dlouho, již jsem kdysi obdržela - a zdědila - od Billa. Ani nevím, při jaké příležitosti. Možná jsem ji tak moc chtěla, že se mu mě zželelo a dal mi ji. Nesměla chybět teplá bunda, kterou jsem našla hned. Pár měsíců jsem ji nenosila, ale s radostí (pokud jsem v té chvíli mohla mít radost) jsem zjistila, že mi ještě pořád sedí.
Všechno jsem si to ale na sebe vzít nemohla, venku nebyla zas taková zima, takže jsem bundu spěšně nastrkala do batohu a v rychlosti se ještě učesala. Věděla jsem, že to, co jsem si udělala s vlasy, mi nevydrží dlouho, ale v lese se nemám komu líbit, tak co.
#
Když jsem vycházela z pokoje s tím, že za sebou zavřu a všechno tak zůstane do té doby, než se vrátím (i když jsem počítala s tím, že mamka můj pokoj dá jako vždycky, když tam nejsem, do pořádku), na chodbě se objevila Sasha.
"Mamka s taťkou už jsou v jídelně, vrátili se z nákupu. Než ale přijeli, řekla jsem Billovi tu výmluvu, kterou jsi ty řekla mamce, aby to věděl a nevznikly nepříjemnosti." Ohromeně jsem se na ni dívala, okouzlená tím, že si dokázala takhle poradit. Kdyby tohle nechala na mě, něco by se určitě zvrtlo. "Nemáš za co," zasmála se, když si všimla mého výrazu. "Tak už pojď, Billovi asi společnost našich rodičů moc příjemná není," znovu se zasmála a táhla mě od mého pokoje pryč. Ani jsem se nestihla rozloučit s mojí postelí. Sasha nejspíš doufala, že vtípky a smíchem mi zvedne náladu. Ale já jsem se pořád cítila mizerně, a co hůř, provinile.

"Buď opatrná. Ne aby ses opila! Bill na tebe dohlídne, zlato, že jo, Bille?" mamka mluvila a mluvila. Skoro za každou větou se ujistila, že na mě Bill dohlídne, on přisvědčil a máma byla spokojená.
"Užijte si to. Hele," vzal si mě táta stranou, "když se sem tam napiješ, nic se nastane. Ale nepřeháněj to." Spiklenecky na mě mrkl. Kdyby to bylo takhle jednoduché, kdybych musela řešit, jestli budu pít nebo ne. Ještě že si dělají starosti jenom kvůli tomuhle.
"Mami, neboj se o mě, prosím. Netvař se takhle," pokrčila jsem obočí, "nebo mě rozbrečíš." Po dlouhé době jsem mámě řekla pravdu. Do té doby jsem lhala a lhala a lhala. Říká se, že čím déle se lže, tím je to těžší, protože tím víc se člověk zamotá. Radši jsem toho moc nenapovídala, abych se někde nepodřekla.
"No dobře. Tak se měj," naklonila se ke mně a dala mi pusu na tvář. Sasha stála opodál a nic neříkala. Jenom se na mě dívala pohledem plným důvěry a porozumění. A toho jsem si cítila mnohem víc než planých slov.
"Mějte se tady mezitím hezky!" zakřičela jsem na ně, když jsem se konečně posadila za Billa na skútr, pevně ho objala rukama kolem pasu a dali jsme se do pohybu. Máma mi sladce zamávala, táta na nás pokývl hlavou a sestra na mě vrhla poslední pohled, ve kterém jsem tentokrát viděla zděšení, jako kdyby spatřila noční můru naživo.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Ch. † Ch. † | Email | Web | 10. november 2013 at 11:59 | React

Skvělé, těším se a další díly :) tohle mě dost zaujalo. Je to takový... Nezvyklý. Na většině blogů najdeš povídky, co toho nemají moc co nabídnout, protože je to jen lovestory, a když dojde na příklady tak dávám ráda jako příklad trilogii léto, ze které jsem četla první díl, a těch dalších se ani nedotknu. Mě prostě přijde, že oproti třeba fantasy je to nic. Protože tam máš v tom ději tak nějakou lásku, ale není to celý o tom, že nějaká holka naprosto stupidně řeší svoje problémy s láskou. Za tohle máš palec nahoru, a já se klidím, než tady stihnu napsat slohovku na téma "proč jsou obyčejný lovestory nudný, aneb nesnáším dívčí romány o lásce" vzhledem k tomu, že to, co se vydává teď už ani nejdou dívčí romány ale... Jo jo, už se klidím.

Někteří z těch lidí možná i vědí, co to obnáší, ale jsou třeba tak "zhýčkaní" dnešní dobou, že nejsou ochotní se přemáhat a jít do toho. To je jedna z věcí o kterých to je. Přemoct se. Jít za svou vlastní hranici.)
A... Jo, je to skvělý. Přímo úžasný :)

2 K. K. | Web | 10. november 2013 at 12:33 | React

Nevím, jestli se mi to jenom zdá, ale připadá mi, že tenhle díl je delší, než dva předchozí. A to je moc dobře! U takovýchhle povídek platí, že čím delší jsou, tím lepší!

Mám se opakovat? Je to pěkně a čtivě napsané a... No, ty to znáš. Napíšu snad jen to, že jsem zvědavá, co se bude dít v lese!

3 Maruška Maruška | Email | Web | 10. november 2013 at 13:14 | React

Jako vždycky to je skvěle napsané, o tom není pochyb. Jenom já, když píšu povídky na pokračování, tak se snažím, aby na konci bylo něco, co následně přinutí čtenáře, aby četli i další díl. Tady mi to přijde jako nějaké "mezipatro", víš? :) že vlastně jenom odjela z domu...:)
Ale jinak pěkné!

4 Ch. † Ch. † | Email | Web | 10. november 2013 at 14:06 | React

PRávě kvůli tomu přemáhání se jsem to dřív nesnášela. Byla jsem moc líná a neochotná něco dělat, ale většinou jsem si to nakonec užila. Jen ne tak, jako teď.

5 Smajlík Smajlík | Web | 10. november 2013 at 15:37 | React

Normálne som už aj zabudla, že si nejakú poviedku písala. Ale som rada, že si sa pustila do pokračovania.
Na začiatku som mala obavy, pretože som si nepamätala o čo tam vlastne šlo a ani názov článku mi veľa nenapovedal, ale nakoniec som si na všetko podstatné spomenula. Sláva mojej pamäti! :D

Tak, už konečne vieš, ako na tom som s 1D. I keď, musím sa priznať, tú pesničku už teraz nepočúvam. Počula som ju dokopy asi 5 či 6krát a potom už viac nie. A ani sa nechystám zapnúť si ju.
A áno, súhlasím. 1D ani zďaleka nie je taká dokonalá a úžasná skupina, ako niektoré iné a oveľa lepšie :)

6 elizabett elizabett | Web | 10. november 2013 at 20:16 | React

teď nevím jestli jsem ten předchozí díl četla... jo myslim že jo:D
miluju jak to píšeš, uplně. nevim je to fakt supr:) těším se na pokračování:O

7 the lizz. the lizz. | Web | 11. november 2013 at 16:52 | React

Než jsem klikla na tvůj blog, děsně jsem se nudila, byla zamračená, pak najedu sem a - novej díl povídky! Hned se mi objevil úsměv na tváři, protože jsem věděla, že si zase přečtu něco skvělého:)
A opravdu, opět skvělý, úžasný, hned mám lepší náladu :D Nechápu, jak to děláš, že tak tvé povídky vtáhnou do děje :) Fakt smekám.

8 the lizz. the lizz. | Web | 11. november 2013 at 18:02 | React

No já vím, že každej vypadá hrozně, ale u mě to je někdy fakt extrém už :D
Já vím, že každý je šťastný někdy... Jen mě to prostě mrzí, že já se mám dobře a kamarádky se trápí, pak jsem smutná z toho i já a tak.D Prostě život je nefér no.

9 ΔMELIA GOLDEN ΔMELIA GOLDEN | Web | 12. november 2013 at 14:06 | React

rozhodně přidávej dál a dál!! Skvělý! :))

10 Claire Drayen. Claire Drayen. | Web | 12. november 2013 at 21:18 | React

Jsem tak ráda, že jsi napsala další kapitolu, ta poslední skončila strašně napínavě. Což mi připomnělo, že bych měla napsat další díl té vlastní, ale to je v tomhle komentáři zmiňovat celkem nemístné.
Celé je to napsané tolik... tolik živě, vážně, jak to děláš že píšeš tak živě? :D Je to vážně úžasný. Popisuješ všechno, i když několik věcí vynecháváš, ale já v té místnosti stejně vidím úplně všechno.
Vidím to tak, že touhle kapitolou se moje utrpení ještě prodlouží. Hlavně, na konci jsem si říkala, jo tak to bude fajn, teď si odjede s Billem, mamka na ní mává, táta se na ní usmívá... Ale potom Sasha. Nell proč to děláš? Jedna věta a jak spolehlivě dovede vyvést z míry.
Nezbývá mi tedy nic jiného, než ještě teď vydržet do další kapitoly, takže snad budeš mít chuť k psaní a přidáš ji co nejdříve :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement