November 2013

“Don't deceive me. Never leave me.”

26. november 2013 at 17:05 | Nell |  books
Hlas nože, Temný ráj, Válka hluku - Patrick Ness

Catching fire. (Beautiful death.)

22. november 2013 at 20:13 | Nell |  writing about anything

Blbne mi blog. Nový článek je tady: http://parabaatai.blog.cz/1311/don-t-deceive-me-never-leave-me.


Po té, co se z půlnoční premiéry vrátila kamarádka, jsem se od ní dozvěděla, že to byl "úžasnej film". Párkrát i prý brečela, jak moc ji to vzalo. (Ale řasenka se jí naštěstí nerozmazala.) Byl to jeden z těch božích filmů.
A já jsem věděla, že to bude neskutečné. Nádherné. Že si to užiju nejvíc, jak to půjde, protože jestli si to někdo užil tak moc, a ten někdo byl někdo, kdo tu knížku vůbec neprožíval a četl ji jenom tak, tak já si to užiju tisíckrát víc.

Jazz se prostě dobře hraje.

19. november 2013 at 21:03 | Nell |  diary
Od mého posledního koncertu uplynula docela dost dlouhá doba, já jsem si naivně myslela, že ta doba se bude táhnout ještě déle a déle, až se prostě na všechny koncerty zapomene a já budu hrát jenom pro sousedku od sedmi hodin ráno.
Ne. Je půlka listopadu a už prostě nadešel čas na předvedení se. Něco málo jsem za ty dva tři měsíce nacvičila, přesnější výraz by byl hodně málo, skoro nic. Ale jednu jazzovou etudu jsem přece jenom zvládla. Ono se to lehko řekne. Jazz a podobný věci se fakt dají naučit rychle. Přišla jsem na to, že skladby, který se mi líbí, se naučím třeba za týden. Ale to, do čeho se nutím, se nenaučím třeba vůbec, prostě to jednou odložím.


Dabing, nebo titulky?

17. november 2013 at 7:53 | Nell |  writing about anything
Ze všeho nejdřív bych se vám chtěla tak napůl omluvit, že jsem (asi se to zdá jenom mně) dlouho nic nepsala, ani jsem nenavštěvovala vaše blogy, ani jsem se tady celkově neobjevila. Nevím, čím to bylo. Ale abych šla s davem, svedu to taky na školu. A je pravda, že tam toho teď máme dost, takže jsem ráda, že ještě stíhám číst, hrát na klavír a běhat. Nějak teď blog není moje priorita. A abych se každý týden takhle hloupě neomlouvala, říkám vám rovnou, že teď nebudu přidávat tak často. Nanejvýš dva nebo tři články za týden. Nechci se toho vzdát, čas ještě pořád mám, ale věnuju ho poslední dobou trochu jiným věcem.

Rozhodovala jsem se, jestli mám na tohle téma týdne napsat. Myslím, že nynější téma není nic světoborného (což ale vůbec nemyslím ve zlém), ale je to něco, o čem se dá hodně mluvit. A pohádat se. Protože každý na to má úplně jiný názor a myslím, že každý to dokáže něčím ospravedlnit. No, doufám, že já taky.

"If your eyes could speak, what would they say?"

12. november 2013 at 16:16 | Nell |  books
Zlodějka knih; Markus Zusak

Skoro všechny knížky, které se nám dostanou do rukoku, nás na konci rozbrečí. Ať už je to štěstím, anebo smutkem. Přinejmenším při nich něco cítíme. Málokterá v nás nic nezanechá. Při některých knížkách se vám chce brečet v částech, kde někdo umírá, kde je to dojemné.
A já jsem našla knížku, u které se vám chce brečet po celou dobu čtení. V jednu chvíli dojetím, v další smutkem, a někdy (ale opravdu málokdy) dokonce i štěstím.
Odjakživa, co jsem o Zlodějce knih - teď myslím tu knížku - slyšela, jsem věděla, že tohle nebude knížka jako každá jiná. Že bude něčím výjimečná - jenom jsem nevěděla čím. Věděla jsem, že ve mně něco zanechá; jenom jsem nevěděla co. Tušila jsem, že tohle bude nejkrásnější knížka, jakou jsem četla. Jenom jsem to nevěděla jistě.


Here comes the sun - 3.

10. november 2013 at 11:07 | Nell |  Here comes the sun
Dlouho jsem nepřidala pokračování téhle povídky... Nevím proč, ale nějak jsem neměla náladu na psaní. Až díky Foster, která začala psát úžasnou povídku, jsem zase psaní přišla na chuť, a proto jsem psala dál a dál... Tady je další díl. :)

I'm on a rollercoaster that only goes up.

8. november 2013 at 17:06 | Nell |  diary
Nevím jak vám, ale mně se občas stane, že je dobrej den. Něco se stane a najednou se všechno daří. Nebo ne daří, ale všichni jsou fajn, všechno je fajn, miluju svět.
Jeden z těch dní mě navštívil dneska. Nemůžu říct, že bych tuhle změnu nebrala. Jak víte, dočetla jsem Allegiant, den na to jsem dočetla Zlodějku knih, na kterou brzy přibude recenze. No, dokážete si představit, že tohle náladu nezvedne. Ale já jsem včera hezky o půl sedmé usnula a druhý den jsem se probudila jako úplně jiný člověk.



Divergent. Insurgent. Allegiant.

5. november 2013 at 19:32 | Nell |  books
Klepou se mi ruce, nevím, co mám dělat. Tenhle článek je psán deset minut po dočtení Allegiantu. Berte na to ohled.
Nechci, aby tohle byla recenze, kde prozradím všechny možné spoilery, to fakt ne, protože vím, že spousta z vás si to bude chtít přečíst. Jednu věc si ale neodpustím - ten konec. Jak takhle může skončit knížka? Já jsem si myslela, že to skončí dobře, že po všech těch hrůzách bude hezký konec. Klidný. Ne, jak já jsem si mohla něco takového myslet? Ten konec mě rozbrečel ještě víc než konec TFiOS. Nemůžu si pomoct. Vlastně to ani nechápu. Ale je to tak. I přes to, že to skončilo takhle hrozně, to skončilo nádherně. Vypořádání se s realitou, smrtí, ztrátou a vším. Zvládlo se to, více méně.
Nevím, co teď budu dělat, jestli se nezblázním, jestli se na to nevrhnu ještě jendou, jestli nenapíšu Veronice Roth, jak to skončilo, abych se ujistila. Nevím. Vím ale určitě, že už nikdy, nikdy si ty knížky nepřečtu. A jestli ano, což je hodně pravděpodobné, už nikdy nic z toho nebudu cítit tak, jak jsem to cítila doteď. Jsem ráda, že mám spoustu učebnic a sešitů popsaných hláškami a různými citáty Tris a Tobiase. Jinak bych zapomněla. Zapomněla bych, jaké to bylo krásné.

Shh. You'll wake the dead.

2. november 2013 at 20:32 | Nell |  writing about anything
Já vím, že to všichni víte, nemusím vám říkat, že jsou dneska dušičky. A řekla jsem vám to, že?

Přemýšlela jsem. Hodně. A něco jsem zjistila. Já nevím, jestli se to zdá jenom mně, nebo to cítíte taky, ale přijde mi, že poslední dobou Halloween odsouvá do pozadí dušičky. Že všichni přebírají tu zábavnou formu strávení konce října a začátku listopadu, jako by zapomínali na to, co ty dušičky jsou. Protože, z vlastní zkušenosti, když se řeknou dušičky, spousta lidí - a hlavně malých dětí - si vybaví Halloween. Všechny ty masky, sladkosti, strašidelné věci, není to vzrušující? Dokonce to může být i sranda. A na dušičky, na to, co vás váže k rodině a vašim předkům, zapomínají.


"When hawks cry, time to fly."

1. november 2013 at 15:40 | Nell |  books
Banka těl - Mladší; Lissa Price

Občas se vám stane, že vám něco nebo někdo padne do oka hned napoprvé. Mně se to stává málokdy. Například tentokrát, když jsem v knihovně spatřila Banku těl. Ten obal je tak strašlivý, až je krásný, no musela jsem si ji půjčit.

První věc, která mě u čtení Banky těl napadla, je ta, že se to podobá Hostiteli. Je tam stejný námět, nebo aspoň hodně podobný. Propojení duše a těla. Starší si pronajímají těla Mladších. Zní to hrozivě, taky to hrozivé je. Příběh vypráví dívka, Mladší, která dala svoje tělo k pronájmu. Takže ona je pak jakoby Melanie, kdežto Starší,která si její tělo půjčila, je jakoby Wanda. Stejné je i to, že ze začátku se nenávidí, ale pak jdou do všeho společně. A taky že se slyšet nemají - Helena nechala speciálně upravit takový čip, který zajišťuje různé funkce a podobně. Má plán, kvůli kterému do toho všeho šla, a ten plán chce splnit, ať to stojí, co chce. Klidně i smrt. Na Hostitele to přesto nemá.
Callie, ta dívka, mně přijde hrozně odvážná. Pro svého bratra, který je nemocný a potřebuje léky a jídlo, by udělala cokoliv. A tím čímkoli je právě půjčení těla. Protiví se jí to, dokonce se i bojí, ale chce, aby její malý bráška Tyler byl v pořádku. Zní to děsně, ten nápad je strašný. Co kdybych teď odešla a půjčila svoje tělo nějaké staré paní, která se nemůže sama hýbat, a ona by ho využila? Takhle to zní dobře, vzdát se těla pro dobrou věc, ale věřte mi, co se dělo pak, to už tak dobré není. Callie to měla těžké s Helenou - tou starší. Nejdřív spolu nevycházely, protože Callie jí nevěřila, že musí zabít určitého člověka, aby všechno zachránila. Pak jí ale uvěřila a společně se daly do díla. Bohužel jí už nezbývalo moc času.