October 2013

Autumn is the hardest season. The leaves are all falling, and they are falling like they are falling in love with the ground.

30. october 2013 at 9:17 | Nell |  feelings
Z úzkých džínů a teplého svetru jsem se převlékla do ošuntělých tepláků a bundy ve stejném stavu. Na nohy jsem si nazula prodrané tenisky, vlasy rychle svázala do copu a otevřela jsem dvěře. Do tváře mi začal foukat vítr, přinesl s sebou vůni podzimu. Tlející listí, čistou přírodu, občas narušenou kouřem, a vůni vesnice. Je hloupé popisovat vůni vesnice, ale pokaždé, když sem přijedu, dýchám jinak. Cítím se jinak. A taky jsem někdo jiný. Jsem někdo, kdo z vězení města utekl do přírody, někam, kde je doma.

V ruce držím těžké hrábky, jimiž hrabu barevné listí. Zahrada jím byla pokrytá celá, teď se postupně hromadí v částech pole, kde se hromady následně spálí. Automaticky natáhnu ruce s hráběmi, naberu do nich listí a pomalu je táhnu k sobě. Pořád dokola. Čas od času z násady sundám spoustu zachyceného listí, mezi kterým je i tráva, větvičky nebo poslední slimáci. Neustále si hrabu špinavou rukou do vlasů a odhrnuji si je z očí. Začíná mi to být protivné. Sleduji, jak přede mnou hrábě najednou odhrnou pás listí. V jednu chvíli tam je, ale jen co za hrábky zatáhnu, mizí. Dívám se, co všechno bylo pod listím ukryté. Větvičky. Jablka. Pecky od švestek. Co když mě takhle taky jednou listí ukryje, schová? Najde mě pak někdo, tak jako já jsem našla těchto pár letních vzpomínek?

Not all those who wander are lost.

27. october 2013 at 8:49 | Nell |  writing about anything
Všimla jsem si, že poslední dobou pořád píšu jenom o knížkách. A mrzí mě to. I když mě to baví, taky ráda píšu o něčem jiném. Další kapitolu povídky už jsem napsala, pak jsem taky napsala jednu povídku do školy, která se mi myslím docela povedla, ale nic z toho jsem nezveřejnila. Zajímalo by mě, proč to nedopadlo. Chci psát o něčem, o NĚČEM. Ale jak přijít na to, o co půjde? Kdybyste mi třeba řekli, co byste chtěli číst v mém podání, byla bych ráda. Brala bych to jako záchranné stéblo. Nikdy jsem si nemyslela, že se právě tohoto stébla budu chytat, ale stalo se. Nebo se stane. Nevadí.
Dneska však mám o čem napsat, takže hurá na to.


Kdo chytá v žitě

24. october 2013 at 11:09 | Nell |  books
Dlouho mi trvalo, než jsem se konečně dostala k přečtení této knížky. Poprvé jsem o ní uslyšela v knížce Ten, kdo stojí v koutě. Nezvpomínám si přesně, ale mám pocit, že Charlie, hlavní charakter, o ní říkal, že se mu líbí. A já jsem se zamilovala do toho názvu. Je to něco jednoduché, co skrývá hlubší význam. Miluju takovéhle věci. Ve škole v nějaké soutěži, na které jsem se byla podívat, o tom taky padla zmínka. No a nakonec, když jsem šla do knihovny, úplným omylem jsem na ni narazila. Proč bych si to nepůjčila?

Když jsem to začala číst, měla jsem z toho zvláštní pocit. Nezaujalo mě to. Nevím, čím to bylo, ale prostě jsem to vnímala jako starou knížku, která není zas tak dobrá, abych se do toho vžila. To jsem ještě nevěděla, co bude následovat za několik hodin.
Když jsem jela domů, knihu jsem četla. Ve stoje v trolejbuse. Nedalo se přestat, musela jsem. Nechápu proč, ale mě to do sebe tak vtáhlo, že jsem žila jenom tím. Neříkám, že má knížka nějak zajímavý, úžasný děj. Ano, má, je to hezké, vlastně se to odehrává během pár dní v New Yorku, kdy se Holden vrací domů, protože ho vyhodili ze školy.


Hello? Hello? C-can you hear me?

20. october 2013 at 20:07 | Nell |  diary
Poslední dobou se mi zdá, že žiju v nějaké vzduchové kapse, která je stranou od všech. Že křičím a křičím, ale nikdo mě neslyší. Jsem v ní uvězněná a nevím, jak se odtud mám osvobodit. Možná je to trochu přehnané, ale já se tak občas opravdu cítím. Vždycky jsem si myslela, že tohle chci, ale teď jsem zjistila, že to není pravda. Nechci být izolovaná. Potřebuju kontakt s lidmi.

Je pravda, že hrozně moc mluvím. Je pravda, že většina toho, co řeknu, zní jako nesmysl. A chápu lidi, že mě pořád nechtějí poslouchat. Protože koho by to bavilo, slyšet pořád dokola o tom, že Katniss drží v novém traileru na Catching fire Peetu? Každý to vidí, nepotřebuje to omílat. Ale já ano. Potřebuju ze sebe tu radost nějak dostat. A dělám to tak, že o tom mluvím dokola a směju se. Snad jen moje nejlepší kamarádka mě chápe a směje se se mnou, i když po chvilce mi začne naznačovat, ať se trochu zklidním, že ječím přes celou chodbu.
Něco říkám. Poslouchá mě jenom ona. "Nelly, nikdo tě neposlouchá." "Nikdo mě neposlouchá, ach jo," řeknu a mluvím dál. Smály jsme se tomu, protože ve skutečnosti mě holky, kterým jsem to říkala, poslouchaly. I ona. Nemluvila jsem jenom pro sebe. Ten den jsme se tomu smály.
Když jsem přišla domů, něco jsem chtěla říct taťkovi. Něco o škole. Něco, co vždycky rodiče - včetně těch mých - zajímá. "Ne, teď ne. To, co říkáš, není důležitý. Nech mě." Bylo mi skoro do breku. Nechtěl mě poslouchat. Jako bych říkala něco nesmyslného. Přitom to nebylo. Nechtěl se mnou mluvit. Já vím, že to zní hloupě, ale mě to v tu chvíli fakt naštvalo.
Pak jsem něco chtěla říct mamce. Řekla mi, že nemá čas. Tak jsem šla za sestrou. Seděla u počítače a s někým si psala. Potřebovala jsem jí něco říct. Řekla mi, ať jdu pryč, že mě nechce slyšet. Dělá něco moc důležitého.
Nevím, co to bylo za den. V jednu chvíli jsem z toho měla legraci, pak mi z toho bylo smutno.

Kruh

18. october 2013 at 19:55 | Nell |  books
Ne, není to ten horor, jak se nejspíš chcete zeptat. Tohle je pouze shoda jmen. I když uznávám, že dost šílené a strašidelné to bylo. Ale na ten horor to nejspíš nemá (já jsem ho neviděla).

Abych to nějak uvedla. Nečekala jsem od téhle knížky nic moc extra. Původně jsem si taky myslela, jako mnozí, že je to knížka, podle které byl natočený horor Kruh. Ale ne, opravdu není. A ta knížka mě celkově dost mile překvapila. Několikrát jsem se na ni dívala v knihkupectí (abyste rozuměli, ne normálně dívala, jako že bych jí listovala a tak, jenom jsem ji tam viděla a okouzleně jsem se dívala na tu poličku, na které ta knížka byla položená, kam já jsem nedosáhla). A pak jsem na ni narazila v knihovně a řekla jsem si, proč si ji nepůjčit. A jsem ráda, že jsem si ji půjčila.

TAG: Mein liebster blog award

16. october 2013 at 16:05 | Nell |  challenges

Nejdřív bych vám měla přiblížit pravidla, kterými se tento TAG řídí.
  • Musím o sobě říct 10 věcí.
  • Odpovím na 10 otázek, které mi položila blogerka, jíž jsem byla nominována.
  • Vymyslím 10 otázek, které položím blogerkám/blogerům, které já nominuju.
  • Nominuju 5 blogerek nebo blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenářů. [Jelikož tohle není blogspot, netuším, kolik pravidelných čtenářů kdo máte. Ale myslím, že pod těch dvě stě asi jo.]
  • A těm nominovaným blogerům/blogerkám to oznámím.
Tak, to bych měla, teď už k deseti věcem o mně. Snažila jsem se nepsát takové ty hlavní věci, jako třeba že mám hnědé vlasy, které nenávidím, ale ve skutečnosti zbožňuju.

King Rat

11. october 2013 at 16:54 | Nell
Taťka zase jednou chtěl, abych nečetla pořád "jenom samýho Pottera, Hángr géms a smutný knížky" - Hvězdy nám nepřály -, tak mi dal jednu knihu z jeho obrovské knihovny. Říkala jsem si, co to jako je, takovýhle divný název, obal,... Ta knížka se mi zdála divná. Ale řekl mi, že je to dost dobrá knížka, o životě kohosi v zajateckém táboře. Nezdálo se mi to špatné, a protože jsem neměla co číst, sáhla jsem po Králi Kryse (nebo Krysovi?).

Ten konec. Ach. Brečela jsem. Poslední dobou brečím skoro u každé knížky. Ale když všechny ty knížky jsou tak smutné! Petr Marlowe se spřátelil s Králem, nejbohatším mužem v Čengi, zajateckém táboře. Přes věechno - a nebo díky všemu, co se v Čangi dělo, se stali opravdu dobrými přáteli. Ale Král (což byla jeho přezdívka v češtině, jinak se jmenoval King) byl Američan. Když skončila válka, on odjel dřív. Petr mu chtěl poděkovat. Za všechno. Za zachráněnou ruku, za to, že se s ním bavil, že ho chránil. Ale Král se po ohlášení konce války změnil. Posledních pět dní mu začal vykat. Už to nebyl ten, který platí lidi, už to nebyl ten, kterému lidi slouží a kdo si může dělat, co chce. Válka skončila a všichni byli svobodní. A on byl jenom obyčejný voják, tak jako všichni ostatní. Ale Petra si nevšímal, když odjížděl. Postavil se na vůz a koukal se jinam. V té chvíli mě naštval, ale pochopila jsem, jak mu je. Jednou jsem se tak cítila taky. Petra mi bylo strašně líto. Hrozně moc jsem si ho oblíbila. V každé situaci si dokázal poradit, byl chytrý, přítel - a to takový, že by se pro druhé obětoval... No, když to teď píšu, mám pocit, že se stal jednou z mých nejoblíbenějších postav. Ať už díéky své statečnosti, chytrosti nebo lásce k přátelům.


Autumn

9. october 2013 at 19:37 | Nell |  photos
V sobotu odpoledne bylo venku docela pěkně, takže taťka rozhodl, že půjdeme na vzduch, deset minut od paneláku, a natrháme šípky. Protože tam kolem šípkových keřů je hezká příroda (když přehlédnu odpadky), vzala jsem si s sebou foťák, ža něco zkusím vyfotit. A byla to i výhoda, že jsem skoro vůbec netrhala. No, jako pokaždé říkám, že to neumím (fotit, ne trhat šípky). Takže na to berte ohled. Ale myusím, a nechci aby to znělo namyšleně, říct, že nějaký miniaturní pokrok tam bude. No, řekněte sami. :)

One amazing year.

7. october 2013 at 12:00 | Nell |  waste
Dneska je to přesně rok, co bloguju. No, co bloguju vkuse. Dřív jsem taky něco málo psala, ale to není podstatné.
Nikdy jsem o tomhle moc nemluvila, tak se o to teď pokusím. Před rokem jsem si založila blogspot. Důvod byl nejdříve to, že jsem začala psát povídky. Chtěla jsem je tam zveřejňovat, ale to pořád nebylo ono. Chtěla jsem vyzkoušet blog na Googlu. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím naučila pracovat, aspoň trošku. Ale uplynuly dva měsíce a já jsem začala poznávat spoustu úžasných blogerek. Můj první článek na blogspotu byl takový ten uvítací, v druhém jsem myslím psala o kapesném. Měla jsem tehdy strašně moc nápadů na články, ale moc lidí to nečetlo. Škoda, že to teď takhle není. Moje články obsahovaly něco kolem sta slov, což není moc. To je hodně málo. Ale začínala jsem. A psala jsem strašně. Dovolím si říct, že oproti tomu, co jsem psala před rokem, je to, co píšu teď, docela obstojné.

Na blogspotu jsem vydržela tři čtvrtě roku, pak mě začal lákat blog na blog.cz, takže jsem se tak nějak přesunula. A tady už jsem zase tři měsíce. Mám to tady ráda. Radši než na blogspotu. Všichni se tady znají, je to celkově takové milejší prostředí. Ale nechci srovnávat blog s blogspotem - obojí je o něčem jiném, a když už se mně bude chtít kritizovat jedno a chválit druhé, napíšu jiný článek.

Blog mi toho hodně dal. Stal se ze mě pořádný booklover, naučila jsem se vyjadřovat myšlenky jinak než mluvenými slovy a hlavně, poznala jsem spoustu úžasných lidí, které mám hrozně ráda, jak už je samotné, tak jejich blogy, a nesmírně si jich vážím.

Na západní frontě klid

5. october 2013 at 20:43 | Nell |  books
Učitelce se nás jednou zželelo a rozhodla se, že místo toho, abychom se v otřesném horku učili o první světové válce, nám radši pustí film. Na západní frontě klid. Nevím jak ostatní, ale já jsem byla natěšená, z vedra mi třeštila hlava a celkově jsem byla otrávená. Takže film mi přišel vhod. Prvních pět minut mě i bavilo. Pak ale přišlo bojování, umírání a jánevímco, prostě všechny hrůzy, které si dokážu představit. Vrchol pro mě byl, když stříhali ostnatý drát, najednou tam přiletěl granát, vybuchlo to, a když se tam znovu objevil záběr na ruce s nůžkami, byla tam už jenom ruka, no, vlastně předloktí. Tohle bylo úplně... hrozivé. Horor. Já nevím, možná si to moc přibarvuju, ale když byste se na ten film podívali, budete se mnou souhlasit.
Zařekla jsem se, že se na ten film už nikdy nepodívám. Ale mohla by existovat knížka, napovídalo mi cosi. No, po půl roce jsem v knihovně sehnala knížku. A jako knížka se to dá - ano, na konci brečíte, ale to je skoro vždycky, když je ta knížka tak... silná.