September 2013

Legenda

29. september 2013 at 20:42 | Nell |  books
Strašně dlouho se mi nestalo, že bych se nemohla vůbec odtrhnout od knížky. Asi tak půl roku. Když jsem dočetla Divergenci, bylo to naposled. Ale když jsem četla Legendu, ten pocit jsem si s radostí připomněla. A ten pocit miluju. Miluju to, že přestože je autobus narvaný, já si sednu a čtu. Aspoň těch deset minut, co jedu domů. A i přes to, že jedu s kamarádkou, si čtu. Nevnímám ji. Necítím se provinile, jak by to bylo jindy, spíš se cítím okouzlená tou úžasnou knížkou. Ve škole. Jsou to muka, když v matice musím počítat a nemůžu si číst. V češtině nevím, o čem mluvíme, protože čtu. Na oběd nejdu, abych si mohla číst. Kašlu na to, že mám vytřít podlahu, že moje morče má hlad, že já mám hlad. Jakmile přijdu domů, převleču se, lehnu si do posletele - s Legendou v ruce - a do noci se odtud nehnu. Tak, právě jsem popsala dva dny s Legendou. Chvěla jsem se. Hltala jsem každé slovo. Nemohla jsem uvěřit svým očím, co se dělo. A občas jsem nemohla zkrotit přihlouplý úsměv, který se mi rozlil po tváři vždycky, když se stalo něco pěkného nebo když někdo řekl nějakou vtipnou hlášku. V jednom okamžiku jsem se bála o June, v dalším o Daye a někdy i o sebe, jak na nějakou situaci zareaguju. Čekala jsem, jak zareaguje Day, kdy si konečně June uvědomí, kdo Day je, kdy Dayovi docvakne, kdo je June. Byla jsem mimo. Žila jsem jenom knížkou.

Frankenstein

29. september 2013 at 8:12 | Nell |  books
Všechno to začalo tehdy, když jsme se v angličtině dostali k části lekce, ve které čteme nějaký článek v učebnici a potom se o tom bavíme a pracujeme s ním. Tehdy to byl úryvek z Frankensteina. Mohlo to být tak půl stránky v knížce, ale já jsem věděla, že si tu knížku musím přečíst. Prostě musím. Ptala jsem se rodičů, jestli to nemáme doma. Ne. Takovéhle blbosti moji rodiče nečetli. Můžu si to taky půjčit v knihovně. Nemohl by se po tom taťka podívat v antikvariátu? Po měsíci jsem na to skoro zapomněla. O prázdninách jsem po dlouhé době přijela domů. Na stole ležel krásný obal knížky, Frankenstein.

Trvalo dlouho, než jsem se odhodlala si tu knížku přečíst. Moc se mi do toho nechtělo, možná jsem se i trochu bála. Ale pak přišel osudný den a já jsem neměla co číst. Podívala jsem se na poličku a všimla si zelené knížky. A začala jsem číst Frankensteina. Ve škole, doma, v trolejbuse, všude. Četla jsem pořád, ale nemohla jsem se tím prokousat. A pak jsem to konečně dočetla.
Když jsem tohle řekla mamce, odpověděla mi, ať neblázním. Ale mně bylo toho monstra, které Frankenstein vytvořil, fakt dost líto. Jaké to asi musí být, že vás pro váš vzhled všichni nenávidí, vůbec třeba netuší, že jste hodní? Pak jsem toho netvora ale začala nenávidět, protože, ať mi ho bylo líto sebevíc, to, co potom dělal, od něj bylo opravdu hnusné. Aby zabíjel lidi kvůli vzteku, to se mi fakt zdá strašné.

Ale i přes všechny tyto hrůzy, kterých je knížka plná, se mi to líbilo. Líbil se mi nápad. Příběh. To, jak je to napsané. Všechno se mi na tom líbilo. Abyste si to přečetli, musíte brát ohled na to, že je to stará knížka, takže se to nečte dobře. Vůbec ne. Ale když máte chuť a opravdu si to přečíst chcete, dá se to zvládnout.

Fallen

26. september 2013 at 20:22 | Nell |  books
Nejdřív bych se vám chtěla - tentokrát opravdu - omluvit, že jsem úplně mimo dění. Nepíšu články, komentáře, celkově jsem tento týden šla na počítač jenom v informatice. Aspoň myslím. A to nebylo na moc dlouho. Dočetla jsem úžasnou knížku, o které musím taky napsat, ale až to trochu vstřebám, což nebude jen tak.

Konečně jsem celou tuhle sérii dočetla, tak o ní můžu něco málo říct. :)


Here comes the sun - 2.

22. september 2013 at 12:38 | Nell |  Here comes the sun
Pokusila jsem se napsat další díl. Doufám, že se vám líbí. Chápu, že se vám může zdát, že se tam nic neděje, ale to všechno snad přijde. :)

30 days hunger games challenge - day fourth

21. september 2013 at 16:26 | Nell |  30 days hunger games challenge
A CHARACTER YOU HATE THAT EVERYONE LOVES

Nezabijte mě, ale jo, pojďte do mě! Samozřejmě vás chápu, že Peetu strašně milujete, je to ten nejúžasnější kluk z knížky, a jak řekla naše češtinářka, když o něm kámoška napsala charakteristiku, je to ideální muž. Pro vás všechny zřejmě ano, pro mě ale ne.

Peeta Mellark. Po tom, co Katniss popsala to, jak jí Peeta hodil chleba, mi začal být trochu sympatický. Když dorazili do Kapitolu, docela mě štval. To, jak řekl, že ji miluje, to jak chtěl trénovat každý zvlášť, to, jak byl v mluvení lepší než ona. V aréně mě úplně totálně nejvíc, jak se dá, štval, když šel dorazit tu holku, co si nedaleko Katniss zapálila oheň. Věřila jsem, že je hajzl. Co jiného? Asi by mě nenapadlo, že to všechno dělá jenom naoko, že ve skutečnosti chce pomoct Katniss. Nevěřila jsem, že je hodný. Věřila jsem, že je to největší kretén a že na Katniss doma čeká úžasný Hurikán.

Začal mi být sympatický v tu chvíli, kdy začal být sympatický Katniss. Těžko se to dá srovnat, protože v tu chvíli, kdy jsem četla knížku, jsem prostě byla Katniss. Aspoň v prvním díle. Myslela jsem jako ona. Doufala jsem v to, v co doufala ona. Byla jsem ona. Když ho našla, bože. Lekla jsem se, to ne že ne, a byla jsem ohromně šťastná. Peeta byl úžasný. V té jeskyni. Choval se k ní strašně hezky. Záleželo mu na ní. Nechtěl, aby se jí něco stalo, protože ji měl rád. Byl dokonce i vtipný. Ale i přesto, že byl milý, mně přišel i vlezlý a trapný. Moc se vtíral, aspoň mně to přišlo. Třeba to, jak jí řekl, že ho může líbat, kdy chce, mně přišlo trapné. Vtipné, strašně moc, ale i trapné, vlezlé. Nehodilo se to. Co si sakra myslí? Že když umí házet chleba, všichni ho budou na potkání líbat? No, a že zrovna Katniss... Mylná představa. I když vlastně úplně ne. To už jsem úplně Katniss nebyla, no možná trochu. Bylo mi neskutečně líto Hurikána. Musel se na to všechno dívat. Na jeho místě bych byla strašně naštvaná, což on vlastně byl, že?

Happiness

19. september 2013 at 17:28 | Nell |  writing
Co vám budu říkat, jsem šťastná. Pocitově. Není to tím, že se mně něco dobrého stalo. Spíš proto, že se mi všechno vtipně hroutí pod rukama a já si z toho nic nedělám, protože to vždycky něco dobrého zachrání - anebo si neuvědomím, že bych to měla nějak víc řešit. Je půlka září a já jsem si ještě pořádně nezvykla na školu. Musím se pochválit, že mi i docela dochází, že do té školy musím ráno jít, že tam musím osm hodin vydržet a až pak můžu jít domů. Ale až tak úplně mi nedochází, že se musím taky učit. Neberu to vážně, ale po dnešku, kdy jsem totálně podělala test z matiky, mě to začíná štvát a já s tím budu něco muset udělat. Nebo španělština. Ještě mi nedošlo, že máme umět dvacet nových slovíček. Všechno to nechávám na poslední chvíli, i když jsem si říkala, že se budu učit průběžně. Jsem hrozná a měla bych si to začít nějak plánovat.
Ve škole se cítím poslední dobou příšerně. Je pravda, že všichni jsme úžasní, strašně vtipní a "ohromně" chytří, ale... Přišla nám tam nová holka. No, první co udělala, bylo, že se pověsila na kluka, na kterého skoro všechny holky mají zálusk. Ve skutečnosti je moc nechápu. Neříkám, že není hezký, ale je to takový ten hajzlík. Bad boy. Ale ne v dobrém. A všechny holky jsou za to na ni naštvané, ale to není to nejhorší. Špatné je, že prostě ona pořád lezla jenom za tím klukem, takže moc dobré vztahy si s ostatními neudělala. Jenom s jednou holkou, se kterou si i sedla. No, hádejte, kdo sedí za nimi. Ano, jsem to já. Chovají se jako malé děti, pořád se pošťuchují a tak... Jako by to byl kluk s holkou ve čtvrté třídě. Je to hloupost, ale prostě to tak vidím, no.

Ale dějí se i dobré věci, třeba to, že po dvou týdnech přišla do školy jedna z mých nejlepších kamarádek, která zrovna dočetla TMI, takže jsme celý den fangirlingovaly. A nejlepší kamarádka, která byla taky nějakou dobu doma, teď zrovna čte Hostitele, takže tohle je fangirling jak něco. Mám strašnou radost z toho, že všichni čtou (díky mně) tyhle knížky, takže se máme celou dobu o čem bavit. Ah, tohle je úžasné.
Naše češtinářka je hrozná kráva. Dneska jsme si uvědomily, že se chová jako Umbrigeová, takže jsme na ni posílaly Avadu Kedavru, Cruciatus... No a pak jsme tak trochu zkoušely Accio na Jace. Bohužel, nepoštěstilo se. Třeba někdy příště, musíme doufat.
Dočetla jsem sérii Andělé. Mimochodem, kdo jste se ptaly, tak to bylo ono, to, od čeho jsem se nemohla odtrhnout. Jsem z toho úplně asdfghjkl. [feeeeeeeeeeels] Nebo nevím jak to říct. Prostě ta knížka je božská. Andělská. Ale ne zase tak dokonalá, jako bych řekla třeba o Hostiteli. Ale i tak se mně strašně líbila. Ještě jsem zjistila, že existuje nějaký dodatek, který si v pondělí půjdu půjčit k nám do knihovny, takže až ho dočtu, ještě o té knížce napíšu něco víc.
Začala jsem číst Frankensteina, zatím nejsem moc daleko, ale i tak se mně to strašně líbí. No a dneska jsem byla v knihovně vrátit ty knížky, tak jsem si rovnou půjčila jednu další. Myslím, že Na západní frontě klid znáte, ne? Mě nějak začala lákat první světová válka, tak jsem si to prostě musela půjčit. Strašně moc se těším, až si to přečtu.

Tohle by bylo všechno, co jsem vám chtěla říct. O víkendu bude snad trochu víc času, tak třeba napíšu další kapitolu povídky nebo nějaký smysluplnější článek, než byl třeba tenhle. Ale ono je občas dobré všechno vypsat. Mně se vždycky tak uleví.
Mějte se krásně! :)

Život na vesnici

17. september 2013 at 17:45 | Nell |  writing about anything
Nejdřív bych vám chtěla říct, že mě dost mrzí, že moc nechodím na vaše blogy, ale skoro nemám čas. Když si sednu k počítači, začnu dělat něco jiného než číst si vaše články, uběhne hodina a já se potřebuju učit, hrát na klavír a hlavně si jít číst, protože teď čtu dost dobrou knížku, od které se moc nemůžu odtrhnout. Ale myslím, že v nejbližší době to bude lepší.
Pak bych vám chtěla poděkovat za všechny komentáře u povídky, strašně moc mě to potěšilo, mám pocit, že si to přečetlo strašně moc lidí a že se vámá to všem víceméně líbilo. A to je krásné, takže moc děkuju. :)

A teď už ke článku.

Nechci, aby tenhle článek byl o tom, že budu říkat, jak je žít na vesnici hrozné, jak jsou tam trapní lidi, nebo třeba naopak. Nechci to nějak zhazovat. Tohle má být článek, který obsahuje představu, ne úplný názor. Takže to takhle berte.
Když jsem byla mladší, vždycky jsem chtěla žít na vesnici. Představovala jsem si to jako pohodu, mír, klid, něco, co je strašně příjemné. Snila jsem o tom, že budu bydlet ve velkém starém domě, budu pěstovat brambory na obrovské zahradě, budu chovat kozy, ovce a králíky, ráno že mě bude budit kokrhání kouhouta od sousedů a večer ucítím kouř z komínů, protože už bude zima a lidé budou topit. Pak jsem si uvědomila, že to takováhle pohodička není. Že než se odtud někam dostanu, zabere to spoustu času. Že starání se o zahradu a zvířata je taky něco. Že sousedé třeba kouhouta vůbec mít nemusí a lidé kolem mě třeba nemají čím topit. Že pro někoho, kdo je zvyklý, že má všechno na dosah ruky, tohle může být hrůza. Jako třeba pro mě. Protože já si nedokážu představit, že bych žila na vesnici. Nemyslím to ve zlém. Nebo ano, pro mě. Protože já jsem už takhle zvyklá na život, jaký vedu, že bych se vší pravděpodobností nedokázala žít jiný. Nedokážu nemít všechno na dosah ruky. Nedokážu se ráno nebudit při hluku silnice. A pro tohle spoustu lidí obdivuji, že tohle dokážou. Na druhou stranu mě to láká. A docela dost. Přesto, že se mně to zdá šílené, se mně to líbí. Možná bych to zvládala. Nečichala bych každý den smrad z trolejbusů. Možná se vracím do dob, kdy jsem o všem snila, a sním znovu. Sním o tom, že by bylo krásné bydlet na vesnici v malém domku, kde bych měla miniaturní pokoj s výhledem na tmavý les a potok. Na místě, kde bych byla mimo civilizaci, úplně odříznutá. Tohle je sen. V realitě by to bylo šílené.

Ohromně mě štvou ti, co dělají, jako by život na vesnici byl méněcenný. Možná to, co jsem napsala výš, tak trochu vyznělo, ale opravdu to tak nemělo být. Štve mě, že má někdo pocit, že na vesnici žijí hloupější lidé, chudší, celkově taková ta nižší vrstva, jako bychom byli ve středověku. Přitom když se podívám kolem sebe, vidím ty nejděsnější lidi, jaké si dokážu představit.

Myslím, že to není o tom, kdo žije ve vesnici a kdo ve městě. Možná je to styl života, někdy možná životní úroveň. Ale opravdu se nedá, jak to někteří dělají, porovnávat lidi podle toho, kde žijí.

"I guess you never know where you'll find your home."

Here comes the sun - 1.

15. september 2013 at 12:46 | Nell |  Here comes the sun
Tak jo, konečně jsem se odhodlala k tomu, dát sem první kapitolu nové povídky. Jsem zvědavá, co na to říkáte? :) Každou připomínku beru a jestli se vám něco nebude zdát, vynasnažím se to vylepšit. :)


And in this moment, I swear, we are infinite.

12. september 2013 at 18:36 | Nell |  books
Den po shlédnutí druhého dílu Percyho Jacksona jsem byla venku s mojí - řekla bych - nejlepší kamarádkou. Neřešila jsem nic jiného než film. No, a Logana. Měla jsem nějaké období, kdy jsem do něj byla fakt blázen. Pouštěla jsem si různá videa z filmů, ve kterých hrál, rozhovory s ním a podobmě. Narazila jsem na trailer k filmu The Perks of Being a Wallflower. Ten film jsem asi půl roku zpátky viděla a hrozně se mi líbil. Obsazení, doba, všechno. Na konci jsem brečela. Spousta lidí říkala, že je to dobré i jako knížka. Ale já jsem si to nechtěla kupovat, měla jsem v plánu půjčit si to v knihovně. Ale pak přišla ta Logano mánie. A já jsem se na ten film podívala znovu. A pouštěla jsem si videa z toho. A dívala se na obrázky. A pak jsem si uvědomila, že tu knížku chci víc než cokoliv na světě.
"Mami, prosím, je tady jedna věc, kterou bych chtěla víc než cokoliv jinýho. No, ano, samozřejmě že je to knížka. Ne, to není krutá knížka, nezabíjej se tam lidi. Ale mami, prosím, já si to zaplatím, mám ještě tři stovky. Ale ne, já si to fakt zaplatím sama. No tak dobře, kupte mi to. Ale ty to nechápeš, já to musím mít co nejdřív. To je tak neskutečněj příběh, kterej tak děsně miluju, já si to musím přečíst. Fakt? Ty to fakt objednáváš? Mamíííí, děkuju!" Objala jsem ji. Měla jsem šílenou radost. Mamka mi objednala knihu Ten, kdo stojí v koutě. A já jsem od té doby počítala dny, kdy ji budu držet v ruce a začtu se do prvních nádherných slov.

Miloval Velkého bratra.

10. september 2013 at 17:09 | Nell |  books
1984, dnes již klasické dílo antiutopického žánru, je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších románů 20. století a brilantní analýzou všech totalitních systémů. ''Anti-utopie'' má i svého ''antihrdinu'': je jím Winston Smith, obyčejný, ne příliš statečný člověk, který si nepřeje nic světoborného: chce jen poznat skutečnou, ne zmanipulovanou podobu minulosti, věřit tomu, co vidí na vlastní oči a mít svobodu tvrdit, že dva a dva jsou čtyři...

Životní úroveň je bídná a zhoršuje se. Winston pracuje na Ministerstvu pravdy, jež se zabývá manipulováním minulosti, upravování dokumentů tak, aby byly stále platné. Winstonovou prací je upravovat stará čísla novin. Oceánie vede střídavě válku se zeměmi Eurasie a Eastasie. Pokud se změní situace, ze spojence se stal nepřítel a z nepřítele spojenec, Winston a další úřednící přepisují všechny články, které v minulosti vyšly. Velký bratr totiž nikdy nemění svá rozhodnutí, má absolutní pravdu. Podobně se přepisují předpovědi průmyslové výroby, válečného vývoje apod. Ve skutečnosti se nelze spolehnout na pravdivost ani u letopočtu.

Winston se nedokáže bránit myšlenkám na minulost. Postupně začíná pátrat, jaký byl život před nastolením diktatury Strany a domnívá se, že nebyl takový, jak jej líčí oficiální propaganda. Přemýšlí o své matce a sestře, které zmizely, když byl malý kluk. Začíná si psát deník. Dobře ale ví, že jej na každém kroku i v soukromí sleduje ideopolicie pomocí všudypřítomné techniky. Stejně jako všechny ostatní členy Strany. Myšlenky proti Straně jsou ideozločin, který se tvrdě trestá. A člověka může prozradit i pouhý výraz tváře či mluvení ze spaní. Děti jsou ve stranické organizaci vychovávány k udávání rodičů -popis z Databáze knih