11. den

13. august 2013 at 20:06 | Nell |  30 days challenge
OKAMŽIK, KDY JSEM BYLA NEJVÍCE ŠŤASTNÁ

Tohle se říká dost těžko. Lidé jako já jsou šťastní z každé blbosti. Mohla bych třeba napsat o okamžiku, kdy jsem si, celá šťastná, přinesla domů SVOJE Hunger games, aniž by o tom rodiče věděli. Mohla bych mluvit o okamžiku, kdy jsem vešla domů a místo do velkého pokoje, který jsem měla se sestrou, jsem mířila do malinkého pokojíčku, který mám od té doby sama. Můžu mluvit o okamžiku, kdy jsem dostala morče, nové kolo, nebo když jsem měla za den osmdesát návštěv na blogu.
Ale tohle všechno nestálo MĚ moc práce, úsilí, času. Proto napíšu o něčem jiném, co mě stálo opravdu hodně úsilí, snahy a času. Den, kdy jsem se dozvěděla, že příští rok nepůjdu na tu vybledlou zelenou základku, nýbrž na béžový gympl se zelenými a žlutými okny.

Po téměř půlnočním snažení přišel den, kdy jsem všechno, co jsem se naučila, měla předvést. Po téměř půlnočním dělání SCIO-testů, nervování se, očekávání výsledků a zhnusených obličejích mých spolužáků jsem si sedla do třídy, rozklepaly se mi ruce a nohy a já jsem měla vypočítat úhlopříčku kvádru a to, kolik odveze za hodinu uhlí Karel a kolik Jirka.

Po čtyřech dnech, které se mi zdály nekonečné, jsem se měla dozvědět výsledek. To, jestli se snaha vyplatila, nebo jestli to bylo zbytečné. Seděla jsem v lavici a byla zkoušená z německých slovíček. Najednou mi zazvonil mobil. Bez ohledu na to, co bude říkat učitelka, jsem ho vytáhla z kapsy a podívala se. "Ufff." vydechla jsem. "Nelly, co je? Jestli potřebuješ odejít, běž, to je v pohodě." řekla mi na to učitelka, která byla k těmto věcem opravdu shovívavá. Nikdy nebrala učení moc vážně. "Už jenom pět hodin a deset minut a dozvím se, jak jsem dopadla." řekla jsem potichu, spíš pro sebe, než pro ni. Kolem mě to zašumělo a jedna holka, co se hlásila na stejný gympl, se taky ozvala: "Ty vole, to ne!"

Už jenom deset minut a mamka by mi měla zavolat, jak jsem dopadla, opakovala jsem si pořád dokola, když byly tři hodiny a já jsem šla pro sestru do družiny. Táhla jsem s sebou ještě dvě dobré kamarádky. No, netáhla. Ony viděly, jak jsem na tom, takže šly radši se mnou. Klepaly se mi ruce a byla jsem strašně vynervovaná. Tři deset, mamka nevolala. "Mami, kde jsi? Tak co? Já už to nevydržím, mami!" zavolala jsem jí. "Nelly, já se strašně omlouvám, hrozně mě to štve, ale ta tramvaj, do které jsem nasedla, se porouchala, takže stojím na Brance." (Branka je jedna zastávka) "Jéžíš, já se tam určitě nedostanu!" strachovala jsem se. Mamka se neozvala, ve sluchátku byl strašný hluk.


Čtvrt na pět, pořád nic. "Koupíme si aspoň zmrzku, ne?" navrhla jedna z kamarádek, které to nesmyslné sezení na lavičce připadalo nudné. Zašly jsme do obchodu. Výjimečně měli Ruskou mrzlinu čokoládovou, takže jsem i ji prostě musela koupit. Vytahovala jsem ji z mrazícího boxu, když mi zazvonil mobil. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla ho. "Mamka" volá. Podala jsem zmrzlinu kamarádce, aby ji zaplatila, a zvedla jsem sluchátko.

"Ahoj, gymnazistko." ozvalo se z mobilu a já jsem radostí vyjekla přes celý obchod, takže se po nás lidé ohlíželi.
"Ne! Ne! Mami, jestli si děláš srandu, tak se s tebou nebudu bavit!" křičela jsem do sluchátka. Jestli to pravda byla, byla bych nejšťastnější člověk na světě, ale kdyby to byl jen blbý vtip, připadala bych si nejvíc zrazená, jak jsem kdy byla.
"Devatenáctá ze sto dvaceti." řekla věcně. Takže to byla pravda. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě.
"Tak to je úžasný!" v očích jsem měla slzy a nemohla jsem pořádně mluvit. "Já nedokážu mluvit. Probereme to doma?" mamka souhlasila a zavěsila.

Otočila jsem se na kamarádky. Obě dvě ke mně skočily a pořádně mě objaly. Nevím, jestli byly taky šťastné z toho, že jsem se tam dostala, že odejdu, nebo že jim to bylo líto. Ale doufám, že byly šťastné proto, že jsem byla šťastná já.

Zaplatily jsme zmrzlinu a šly si sednout zpátky na lavičku. Nebyla jsem schopná roztrhnout obal a vytáhnout zmrzlinu, tak se mi klepaly ruce. Nebyla jsem schopná zmrzlinu, kterou mi holky vybalily, držet v ruce, spadla mi na zem. Měla jsem upatalané ruce, ale stejně jsem se snažila nohy přimět k tomu, aby se tak strašně neklepaly, protože už mě to začínalo štvát.

Ano, já jsem byla gymnazistka. "Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu nemůžu nemůžu. To není pravda. Ne. Já jsem to nedala. Museli se splést. Ah, ale co tam budu dělat? Jak se s váma všema rozloučím?" mluvila jsem nesmyslně, chvílemi i z cesty. Do obchodu šla kamarádka. Rozběhla jsem se k ní a plácla si s ní. "Co je?" divila se. "Jsem tam! Dostala jsem se tam!" vykřikla jsem, s přihloupým úsměvem radosti na rtech. "Aha, super. Gratuluju." šla dál. Rok na to mě ta holka už ani nepozdraví, když kolem mě projde.

Sedla jsem si zpátky na lavičku a mluvila a mluvila. Kolem mě prošla ta učitelka, co se mě v němčině ptala, co se děje. Hned jsem jí řekla, jak jsem dopadla. "Jsi úžasná. Gratuluju!" potřásla mi několikrát rukou a šla dál. Kolem obchodu šel jeden, ehm, kluk, který se mi líbil. Brečela jsem, bylo to trapné. Přišel ke mně, čupnul si přede mě a ptal se, co se děje. Vzlykala jsem a už jsem nemohla ani mluvit, pokaždé, když jsem to vyslovila, jsem zase začala brečet. "Dosta...dost...jsem..." Nešlo to. "Nella se na ten gympl dostala." odpověděla s úsměvěm kamarádka. "Ajó, kdo se mnou bude pomlouvat učitelky a psát písemky?" zasmál se a šel pryč. Nějakou dobu jsem tam ještě seděla, když jedna z těch dvou kamarádek, co tam byly se mnou, musela odejít. Tu druhou jsem vzala domů. Sedly jsme si k počítači a psaly jsme si s lidmi na facebooku. Spousta lidí mi psala, jestli jsem se dostala. Všem jsem, celá šťastná, psala, že ano.

"Tak co, dostala ses?" psala mi holka, co se hlásila taky. Říkala, že se tam dostane spíš než já. "Jo, jsem devatenáctá. Co ty?" odpověděla jsem jí. "Na anglickým něco kolem šedesátky a na španělským asi tak čtyřicátá." odpověděla. "To je mi líto. Ale na odvolání to půjde, ne?" neodpověděla. Na španělským to na odvolání šlo. Dva měsíce po tom, co nastoupila, začala naši třídu nenávidět. Možná proto, že jsme byli to, co se tam dostali, kdežto ona a spousta dalších byli to, kdo se tam nedostali.

Druhý den jsem šla normálně do školy, proč taky ne. O tom, že jsem se dostala, už věděli všichni, kdo se o to trošku zajímali. Přede dveřmi stálo několi děcek a mezi nimi ten kluk, co nás potkal, když to bylo "čersvé". Stál tam a koukal. Když jsem kolem něj procházela, usmál se na mě tím nejhezčím úsměvem, jaký u něj byl možný. Ostatní na mě jenom civěli a nevypadali moc nadšeně.

Ten den se mě učitelé ptali, jak jsem na tom, a já jsem jim mohla odpovědět, že jsem se dostala. Všichni mi gratulovali a říkali, že jsem dobrá.

Další den jsem se měla dozvědět, jak jsem dopadla na druhém gymplu, kam jsem se hlásila. Vlastně mi to bylo úplně jedno, protože na ten, na který jsem chtěla víc, jsem se dostala, tak co? Odpoledne jsem se podívala na internet, kde byly výsledky a... 36. z 280. Berou třicet. Byla jsem šťastná. Zavolala jsem mamce, která byla snad ještě šťastnější než já, protože to byl vlastně nejlepší gympl, na který jsem mohla jít. Řekla mi, že odvolání zkusíme. Já jsem ale odmítla. Měla jsem jistotu, takže jsem nechtěla zkoušet nic víc. A ten Slovaňák (to je ten gympl) jsem brala jenom jako výzvu, jak dopadnu, nepočítala jsem s tím, že mě vezmou. když se na to dívám zpátky, možná bych i udělala líp, kdybych tam šla, je to prostě lepší gympl, ale svou třídu bych nevyměnila za nic na světě.

Tak to byl okamžik, kdy jsem byla nejvíc šťastná. Mám to úplně před očima a tu radost tak nějak prožívám znovu. Byl to začátek nové etapy života, a doufám, že hezké etapy.

Je to trochu delší, ale...prostě jsem se rozepsala. Psala jsem to vůbec poprvé a bylo hezké si na to vzpomenout. Je to takový doklad toho, jak to bylo, a já to nechci nikdy ztratit. Je tam strašná spousta detailů, ale já se bez nich prostě neobejdu, nebylo by to ono.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Claire Drayen. Claire Drayen. | Web | 13. august 2013 at 21:19 | React

To je naopak fajn, že se dokážeš radovat z každé maličkosti :) je to hezký, samozřejmě úplně skvěle napsané, jsi fakt dobrá, že ses takhle umístila :) Dostalo mě, jak moc jsi to prožívala, u mě to tak nebylo, i když to bylo asi z toho důvodu, že já se na ten gympl až tolik netešila, nezáleželo mi na tom tolik co tobě.
Je hnusný, jak se k tobě chovala většina spolužáků, ani nedokážou předstírat, že je to těší, ale jsem si jistá, že sis to.asi moc nebrala ne? :D
Ještě jednou, je to fakt nádherné, vůbec nevadí, že je to dlouhý :) Já ani nevím, kdy jsem byla nejšťastnější, fakt že ne.

Já právě nemám zrcadlovku, mám Nikon Coolpix S3300. A fotí se mi s tím dobře :) jakože zrcadlovku bych hned brala, ale s tímhle si taky vystačím.

2 Mel - melplace.blog.cz Mel - melplace.blog.cz | Email | Web | 14. august 2013 at 9:03 | React

Ja sa tiež teším z maličkostí :33 Aj na mňa už sa usmialo veľa chalanov, a pekných, tešila som sa z toho =D Je to super umiestnenie, gratulujem. Perfektný článok ! Nevadí že to bolo dlhé. A ďakujem za príjemný komentárik k článku, aj ja dúfam že si zvyknú. ;) Máš nádherný blog, budem ho pravidelne navštevovať. :)

3 Kath♥(Horalka) Kath♥(Horalka) | Email | Web | 14. august 2013 at 9:05 | React

Páni! Je to moc hezky napsané!! A jsi vážně moc šikovná ;)

4 Infinity Infinity | Web | 14. august 2013 at 10:48 | React

Nádherně jsi to napsala. :)

Jsi tak chytrá, tak se vůbec nedivím, že ses na ten gympl dostala. Ještě tak krásné umístění. :)

Někteří spolužáci, jak se k tobě chovali, to od nich bylo nefér.. Ale lidi jsou už bohužel takoví, nepřející..

Já jsem takhle byla šťastná, když jsem se dostala na mou vysněnou vysokou. To jsem brečela štěstím a ten moment nikdy nezapomenu. :))

5 Foster. Foster. | Web | 14. august 2013 at 16:12 | React

Změnila sis přezdívku, N! Ale Nell je taky moc pěkné. Co se týče článku, tvé psaní mě zase vtáhlo do děje. Jsem ráda, že ses to prožila. Něco takového, kdy víš, že to byla opravdu jen tvá práce, je nedocenitelné.

Jsem ráda, že se ti na gymplu líbí a že jsi spokojená se svou třídou, to se moc často nevidí, alespoň co já vím. Já třeba svou třídu moc ráda nemám, i když to je spíš tím, že tam mám mé "nejlepší" kamarádky, které snad už ani za kamarádky nepovažuji a ony kazí celý dojem ze třídy. Jinak už jsme se za ty tři roky, co jsem tam, celkem všichni poznali.

Chtěla bych ti taky zpětně pogratulovat, protože tenhle pocit znám, ačkoliv jsem ho, myslím, když jsem se dostala na gympl, který teď navštěvuji, moc nedocenila. Ale kdoví, možná budu mít další šanci být nadšená na konci tohoto léta, protože se zúčastním příjimacího řízení na mou vysněnou školu. Snad se mi to povede, ale ještě se bohužel budu muset učit. :D

Ah, je skvělé ti zase psát komentáře. :3
Mám tě ráda, Nell.

6 Michelle M. Michelle M. | Web | 14. august 2013 at 17:29 | React

Devatenáctá ze sto dvaceti? Tý jo, gratuluju moc! :) A 36. z 280 je taky skvělý! :) Jsi úžasná :) Já se za necelý půl rok budu hlásit na střední školu, tak jsem také zvědavá, jak to dopadne a jestli budu taky tak šťastná jak ty :D V tom obchodě to muselo být zajímavý :D Jo a mimochodem.. krásně jsi to napsala :) Jde vidět, že na to dobře vzpomínáš a z toho článku vystupuje šťastná energie :))

Přeji krásný zbytek prázdnin :)

7 Liven Liven | 14. august 2013 at 20:05 | React

Jsem ráda, že se ti to splnilo a že i teď cítíš, že to bylo správné! :) Máš to moc hezky napsané a kdyby tam nebyl ten nadpis tohoto dne, tak by jsem si myslela, že se jedná o nějaký příběh, ale krásný příběh. :)

8 Berry Berry | Web | 15. august 2013 at 10:41 | React

Pamätám si ked som sa ja hlásila na 2 gymple. Tiež to boli neskutočné muky.Najhrošie však bolo ked sa na nete objavili výsledky a spolužiak mi zavolal že ho prijali ako som na tom ja. Tak som letela na internet,lenže moje meno nebolo nikde. Ani medzi prijatými ani medzi neprijatými. Akoby som neexistovala akoby som tam nikdy neposlala prihlášku. Zostala som úplne omráčená. Nakoniec vysvitlo,že urobili preklep a skončila som už ani neviem koľká medzi prijatými. Prijali ma na obe najlepšie gymká v mojom meste. Nevedela som sa rozhodnúť kde isť. Bolo to vlastne jedno pretože som dobre vedela,že ked sa rozhodnem pre hocaké gymko,budem ľutovať,že som nešla na to druhé. A presne tak to aj je :D Moje aktuálne gymko na ktorom som druháčka je skvelé až na triedu ale to bude tým že niesom príliš spoločenský typ :)

9 Foster. Foster. | Web | 15. august 2013 at 13:19 | React

A ty jsi historicky první člověk, o kterém vím, jenž mě má v oblíbených! :3

Já nevím, vždycky mi přišlo, že jsme si podobné, už jen kvůli knížkám, Brně, ale uvidím, třeba se dozvím i něco nového. :3
Jinak, upřímně, byla jsem psychicky vyčerpaná, když jsem psala tu poznámku k tobě, takže až si to sesumíruju v hlavě, tak to pozměním, více se rozepíšu. Zasloužíš si rozhodně větší místo. :)

Já a nejúžasnější blog? Podívej se na ten svůj, prosímtě. :3

10 Foster. Foster. | Web | 15. august 2013 at 13:49 | React

Ah, zlatí, ty jsi vážně úžasná! Už mě tam má i Claire, ale ty jsi byla první, u které jsem si toho všimla, takže... Ne, vážně, děkuju moc. :3

Snad se mi ty zkoušky povedou, to mi připomíná, že bych se měla učit, ale... kašlu na to, mám svátek! :D

Dej mi dnešek a já na něco přijdu, co tam napíšu. Ale musí to být perfektní, takže to asi chvíli potrvá. :3

Aww... A co teprve Nell a parabaatai? ;)

11 Foster. Foster. | Web | 15. august 2013 at 16:05 | React

Ty jsi úžasná víc, opravdu, věř mi. Změnila jsem ten popisek, nevím, jestli se ti to bude líbit víc, ale... Snažila jsem se. Nell? Vážně děkuju, že mi píšeš tak nádherný komentáře. Zase mi věnuješ svůj čas, stejně jako na un-broken, je to od tebe strašně hezké. Díky. Někdy mám pocit, že ti to nikdy nemůžu doopravdy oplatit. Ale budu tady pro tebe, až mě budeš potřebovat, pamatuj si to, ano? :)

12 Hani | bevintage.blog.cz Hani | bevintage.blog.cz | Web | 15. august 2013 at 18:28 | React

S tou holkou, co s etam hlásila taky mne to mrzí, nenávist jste si nezasloužili kvůli její osobě.

Moc ti gratuluji, i když je to asi hodně dlouho. Napsala jsi to samozřejmě božsky. Já se na gympl nedostala, ale také jsme o tom už jendou psala článek - ani jsem se neodvolávala, když mi to mamka řekla, držela mne za ruce a čekala na mou reakci.. a.. já se začla smát, že to nevadí, že se tam dostanu po devítce. A jsem za to hrozně ráda, navíc jsem byla asi pátá pod čarou a to jsem skoro neviděla na špičky bot. No nic, to jsem zase uhnula... :D
Tobě moc gratuluji. A k prvnímu odstavci - víš, lidé to nechápou, ale nová knížka, nebo překonaný rekord v návštěvách na blogu to je přece důvod k radosti! :)

A jak jsi se ptala.. ten projekt se právě zabývá příběhem opuštěných, nebo sbouraných objektů... :)

13 K. K. | Web | 22. august 2013 at 23:30 | React

Jéé, tak to moc gratuluji! Když jsem se dostala na naše gymnázium, taky jsem byla šíleně nadšená. A stejnětak jsem byla vynervovaná při přijímačkách a při čtení výsledků. I když ne tolik, protože v mém případě šlo o osmileté studium a kdybych se tam nedostala, šla bych hollt na základku.

Zpětně je mi jasné, že naše gymnázium není žádné velké terno, žádný stres a velká reputace. Spíš taková menší rodinka. Každopádně jsem ale ráda, že tam studuji, protože na lepší kolektiv bych asi narazila jen těžko. Samozřejmě to není dokonalé, ale s některými lidmi jsem si vyloženě sedla a jsem přesvědčená, že s nimi zůstanu v kontaktu i po maturitě :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement